Deset let vznikala kniha „Osud jménem Ležáky“, která podrobně mapuje životy jak ležáckých obyvatel popravených či zemřelých na následky věznění, tak i dalších osob úzce spojených s tímto údolím.

Publikace by nemohla vzniknout bez pomoci pamětníků, pozůstalých, archivářů, badatelů, historiků a konzultantů. Vydání významně podpořil mezi jinými sponzor Česko-německý fond budoucnosti. Děkujeme všem.

Čtenář najde v knize mnohé neznámé dobové fotografie a neznámé údaje především k jednotlivým osobám.

Ukázka jedné z kapitol připravované knihy „Osud jménem Ležáky“:

Šťulíková Marie (roz. Pelikánová)
(14. 6. 1920 – 17. 1. 1943)

V době, kdy se léto roku 1920 chystalo ujmout vlády, pospíchala do domku čp. 41 na Včelákově porodní bába. V pondělí 14. června zde v domku manželů Pelikánových pomohla na svět děťátku Marii. Alespoň zčásti zahojila ránu v duši rodičů po tragické události, při které deset měsíců předtím zemřela pětiletá Anežka, Mariin starší sourozenec. Nemluvně pokřtil o šest dnů později v místním kostele (sv. Máří Magdalény) farář Jan Dvořák.

Otec František, několikrát zraněný v první světové válce, býval osadním starostou. Matka Františka, švadlena a vyšívačka, si přivydělávala ručními pracemi; na zakázku zhotovovala výrobky pro různé odběratele. Odmala dbala na oblečení dcery, šaty většinou zhotovené doma upoutávaly nápaditostí.

Maruška započala školní docházku ve svém rodišti v roce 1926. S ní chodila i Pavla Pavlíková (roz. Louvarová, roč. 1919), která přiblížila tehdejší dobu:„Včelákovská škola měla čtyři třídy. Lavice pro čtyři, jedna řada hochů, jedna řada dívek. Hodná a jemná Máňa Pelikánová s námi jeden rok seděla. Tehdy učil náboženství pan farář Kohel, byly knížky katechismus. Vyprávěl nám látku a když skončil, tak řekl: ‚Housátka, teď si budete chvilku spinkat.‘ V aktovce nosil barevný křídy a na tu tabuli nám celý výjev, co dovyprávěl, namaloval.

Vždycky v pondělí jsme se museli hlásit, kdo byl v kostele. Jednou se Máňa nehlásila, pan farář se ptal proč. Odpověděla: ‚My máme malýho chlapečka a já jsem musela kolíbat…‘ A pan farář jí pravil: ‚Tak vyřiď tatínkovi a mamince, ať mu daj říkat Václav, že je to patron český země.‘“ Nevíme, jestli si její rodiče vzali slova pana faráře k srdci, nebo již měli jméno vybráno. Její mladší bratr byl pojmenován Václav.

Pavla později navštěvovala zimní hospodyňskou školu v Hlinsku: „S jednou učitelkou jsem byla u Pelikánů, zda by do ní Máňa také nechodila. Kvůli školnému to nedopadlo.“ A tak po ukončení docházky pomáhala doma v hospodářství a zdokonalovala se v šití.

Včelákovský domek čp. 70 obývala vyučená dámská krejčová Emilie Navrátilová. U ní v seknici se učily šít nejen místní ženy a slečny. Tento kurs většinou organizovaný v zimních měsících, kdy ubyly polní práce, absolvovala i Máňa. Nosívala klobouček s labovanou stužkou, někdy baret, dobové fotografie ji zachycují i prostovlasou. S místními ženami „chodívala na lásku“ vysazovat do lesa stromky.

S kamarády ze školy zůstala v kontaktu i díky členství ve Sdružení katolické mládeže (SKM), v němž se zapojila i již zmiňovaná Pavla: „Po celý květen byla každý den májová. Jak je ve včelákovském kostele mariánský oltář, socha panny Marie, tak jen děvčata zde držela čestnou stráž, byla tam i Máňa. Členové SKM měli kroje, dívky tmavě modrou plisovanou sukni pod kolena do půl lýtek, u krku blůzku svázanou modrou šňůrkou, hoši měli tmavý kalhoty. Halenky stříhala Anežka Kroužilová z Tisovce a buď si to každý vyšil sám, nebo to někomu zadal.“ Často padla volba na Marii pro její šikovné prsty.

Pohledná dívka se sblížila s Josefem Šťulíkem, kameníkem z ležáckého mlýna. Ti dva se odmala potkávali v kostele, spolupracovali v SKM. Možná že i v reálném životě zapůsobilo biblické spojení Marie a Josefa.

Dcera protektorátního včelákovského starosty Marie Tikalová (roz. Víšková, roč. 1924), bydlela s rodiči v domku při cestě vedoucí lesem na Ležáky: „Máňa, čistě venkovsky hezká holka, milá, tichá, klidná, se zamilovala do Pepka. Vyprovázeli se kolem nás. Pepek byl moc pánovitej, u zábavy nesměla tančit s nikým jiným. Bylo vidět, že se cítí něco víc. Máňa byla chudina, ale měli se rádi.“

Léto roku 1939 se chystalo ujmout vlády a u Pelikánů bylo opět zapotřebí služeb faráře. To aby si jejich dcera řekla ano s Josefem. Oddáni byli 3. června důstojným panem Králem. Hana Kašparová (roz. Louvarová, roč. 1930) si podržela v paměti po desítky let ty chvíle: „Vzpomínám si, jaké malé koláčky se pekly na její svatbu. Já jsem je jedla a celoživotně na ně vzpomínám. Jako dnes je vidím, jaké byly, jak pečlivě udělané malinké čtverečky, už nikdy jsem takové neviděla.“ Koláče házeli dle zvyku svatebčané přihlížejícím na své cestě do kostela.

Novomanželé Šťulíkovi bydleli zpočátku u rodičů nevěsty. První potomek, dcerka Jarmila, se jim však v listopadu 1939 narodil už na Ležákách, kam se mezitím přestěhovali. Zjara roku 1941 přišlo na svět druhé dítě, Maruška. Prvorozená vnučka pobývala často u prarodičů ve Včelákově. U mlýna se rozprostíral rybník; možná že voda připomínala babičce Pelikánové minulost a jitřila bolest z utonutí nejstarší dcery.

Starost o děvčátka a manžela, práce v hospodářství a vyšívání zaměstnávaly Marii dostatečně, na odboj, do kterého byl manžel zapojen od počátku vzniku protektorátu, čas neměla. V roce 1942 se situace změnila. Do prvního patra mlýna přibyl radiotelegrafista Jiří Potůček. Přijížděli za ním i jeho dva „známí“, další parašutisté Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Bylo-li třeba, i oni přespávali v prostorách usedlosti. Na předávání zpráv, shánění náhradního ubytování a zajišťování přesunu vysílačky byla Marie příliš zaneprázdněna, ale patřila do okruhu lidí, kteří paravýsadku SILVER A během jeho pobytu na Miřeticku zajišťovali zázemí.

V neděli 14. června 1942 se vydala do posledního dvacátého druhého roku života. Čekala třetí dítě, Josef se těšil na syna. Dny byly zkaleny lidickými událostmi. Když vypuklo zatýkání i ve mlýně, rozhodli se s manželem, že dcerkám bude lépe u prarodičů ve Včelákově. Později ji tam Josef odvedl také. V pondělí 22. června nad ránem hledalo gestapo bez úspěchu ve mlýně vysílačku Libuši. Přijelo pro ni se zmučeným Švandou do Včelákova, muselo se však spokojit s prázdným kufříkem. Ani Šťulíka zde nenašli. Pohrozili, že pokud se nepřihlásí, vypálí obec. Marie manžela vyhledala a sdělila mu ultimátum.

Policie, která byla jejím odvozem i transportem rodičů a bratra do Pardubic pověřena, umožnila předat dcerky sousedce Marii Louvarové. Čtrnáctiletý Václav byl pro svůj nízký věk ještě ten večer propuštěn. Pravidelně vozíval nejbližším do vězení potřebné věci a prádlo na výměnu. Po Včelákově se říkalo, že Marie porodila dvojčata i že zemřela na Zámečku. Ve skutečnosti byla po týdnech držení v pardubické věznici přemístěna do Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín.

Je možné, že se ležácká Marie v Terezíně starala o lidické kozy, které sem byly dovezeny ze středočeské vesnice vypálené o 14 dnů dříve než Ležáky. Když byla možnost, ženy zde vyšívaly, někdy i nitěmi z lidických cích. Je pravděpodobné, že pokud jí to zdravotní stav dovolil, i ona vzala jehlu do ruky. Bratra odtud písemně poprosila, aby jí opatřil župan, byla jí zima. Dalo mu to práci, na vesnici, za války, přesto požadovaný kousek oblečení obstaral a odeslal. Po čase přišel poštou zpět, že adresátka se již na uvedené adrese nezdržuje.

V pondělí 9. listopadu 1942 odjížděla ve 4 hodiny 53 minut vlakem z Prahy v transportu s matkou svého manžela do koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau. Přibyla do něj týden po své mamince Františce, 11. listopadu. Možná pracovala na Budech, kde v podzimních i zimních měsících stavěly vězeňkyně ve dřevácích bez vody, v bahně a močálech násypy.

I čtvrtek 24. prosince 1942 prožila Marie, na několik týdnů číslo 24240, v táboře. První štědrý večer bez rodiny, nadílky, vánočních zvyků. Byla poslední, kdo se ho z Ležáckých a Včelákovských v aušwitských končinách dožil. Vánoce ji připravily o poslední důvěrnou osobu v její blízkosti, maminku, která ten den v Birkenau zemřela. Nevíme, zda se Marie dozvěděla o jejím skonu, či zda se tak mohla dovtípit, pokud měla možnost ji doposud vídávat.

Po štědrovečerní postní vězeňské stravě se Marie na pryčně pravděpodobně pohroužila do vzpomínek stejně jako další manželky, matky, vdovy, sestry a dcery v těchto místech. Pohladila, obejmula a políbila v představách dcerky, které neviděla již půl roku? Nevěděla, že byly odvlečeny. Žila v domnění, že o ně pečuje bratr, alespoň tak to vyplývalo z jeho dopisů. Schoulila se v myšlenkách k manželovi? Tušila, že byl již 2. července popraven? Připomněla si půlnoční mše ve včelákovském kostele, v němž byla pokřtěna a oddána? Je také možné, že tento den strávila na revíru, protože tyfus se nedařilo vedení tábora vyhladit a podle svědectví se jím po příjezdu nakazila i ona. Tušila, že z jejích jistot nezůstalo nic? Dvaadvacetileté politické vězeňkyni zbývalo v tu chvíli něco málo přes tři týdny života. Její popel se následně stal v těch nehostinných místech součástí tamní půdy.
Dne 22. ledna 1943 se z pětimístného čísla stala opět Marií, vdovou po Josefovi, to aby byla odepsána ze stavu živých. Učiněno tak bylo na základě dokumentu vystaveného dle písemné zprávy „des Arztes Doktor der Medizin Kitt in Auschwitz“ ze dne 17. ledna 1943.
Uběhly dva roky. V červnu 1945 se z koncentračního tábora Buchenwald navrátil ke svému synovi sešlý a vyhublý otec František. Obě farnosti, kam Ležáčtí náleželi, vystrojily v podvečer první národní pouti 23. června 1945 průvody ze Včelákova a Vrbatova Kostelce na Ležáky, kde příbuzným a blízkým z údolí vystrojili tryznu k uctění jejich památky. Když dorazily špalíry lidí vedené krojovanými členy SKM na místo, uvítal je hlas zvonu, který sem byl pro tu příležitost dovezen. Dobové fotografie zachytily v doprovodu mládence dvě družičky v černém. V rukou jedné z nich ležela na polštářku za zmařené životy zlomená bílá svíce.

Marie si v  letech před protektorátem vyšila kroj SKM, po sňatku ho prodala. Jak by mohla tušit, že ji v něm nová majitelka doprovodí na pomyslném poslední cestě? A nebyl to v tu chvíli mezi přítomnými jediný kroj, který její ruce vyšívaly.

Finanční prokuratura v Praze podala dne 23. února 1949 návrh na zahájení řízení, kterým by byla prohlášena za mrtvou. Předpokládalo se, že byla „…postižena událostí, při které podle obecné zkušenosti je pravděpodobné, že všichni postižení zahynuli…“ Nezvěstná Marie se vybídla, aby se k soudu dostavila nebo podala soudu jiným způsobem o sobě zprávu. Po vypršení stanovené lhůty byla prohlášena za mrtvou Okresním soudem v Hlinsku v květnu roku 1949.

Až v roce 2003 se její nejstarší dcera Jarmila, která se konce války dožila v Německu jako Camilla Paetel a již nevěděla nic o své ležácké minulosti, dozvěděla, že její maminka čekala v době zatčení dalšího potomka. Následovalo mnohaleté pátrání mezi příbuznými a v archivech. Chtěla si zodpovědět otázku, zda její maminka dítě porodila, nebo o něj z důvodu zatčení, převozu a výslechu přišla. Vlasta Procházková (roz. Štulíková, roč. 1923) potvrdila původní informaci o jejím těhotenství podanou Vratislavem Šťulíkem (roč. 1923), kterému tuto radostnou novinu přišel oznámit jeho bratranec Josef z ležáckého mlýna v zimě na počátku roku 1942. „Že Josefova žena Maruška byla těhotná, jsme se dozvěděli později. Řekl nám to otec, který tehdy do Ležáků jezdil častěji. Ve kterém měsíci byla, to ovšem nevím. Snad ji to uchránilo před popravou. Bláhově jsme se domnívali, že zatčení přežije.“ Josefův strýc Ladislav Štulík, který byl se synovcem v odboji a do Ležáků jezdil kvůli spolupráci s parašutisty, marně hledal po válce v Terezíně stopy po možném narozeném dítěti. Stejně jako i o šedesát let později její dcera Jarmila s rodinou.